Chci odejít, ale nevím jak: Vztahy i práce jako tvé zrcadlo

“Chci odejít, ale nevím jak.”

Ze vztahu.

Z práce.

Z místa, kde už to nejsem já.

Jenže jak poznat, kdo jsem? Jak poznat, že už je čas? A když už tohle všechno zjistím, jak tedy odejít?

Mnoho otázek bez řešení. Klasika. Takhle funguje naše hlava. Proto mé dnešní psaní nebude o tom, JAK máš situaci vyřešit. Bude o zklidnění a o hledání tvého vlastního PROČ. Což je mnohem silnější, než JAK. 

Tohle je možná tvůj častý boj - ty versus tvá hlava. Ale hned na začátek tě uklidním. Je to v pohodě. Přestaň se svou hlavou bojovat. Jejím jediným úkolem je tě chránit, analyzovat situaci, vyhodnocovat a logicky doporučit nejideálnější postup pro tvé přežití. Pak je jasné, že pokud setrváváš v práci, kterou nesnášíš, nebo zůstáváš s partnerem, se kterým si pomalu nemáte ani co říct, že se jedná o logickou strategii tvé mysli. Jakoby ti do ucha potichu šeptala: “Zůstaň tam, kde jsi. Protože tam, kde jsi, je to bezpečné. Tady to známe. Tady to máme zmapované. A pokud se ti něco nelíbí, prostě to budeme přehlížet nebo vymyslíme způsob, jak nám to bude vadit míň! A pak si na to nakonec zvykneme.”

Dobře, díky hlavo. Dobrý pokus. Děkuju ti, ale nechci. 

Instagram a sociální sítě jsou plné zkratkovitých pouček, které nám předkládají jednoduchá instantní řešení. Proto, když ti algoritmus vyhodí přesně TO, CO ŘEŠÍŠ, a 30 sekundové reelsko ti nabídne odpověď (ach, opěvujme marketing), tvůj mozek se toho chytne jako ryba háčku a ty najednou VÍŠ, CO SE SVÝM ŽIVOTEM! Yes, jak jednoduché! Proč jsem to nevěděla dřív? No, jenže… Ono je to trochu složitější. Vlastně dost. Pojďme si to trochu rozebrat.

Situace 1: NEDOKÁŽU OPUSTIT VZTAH

Tak schválně. Neříkala jsi někdy podobné věty kámošce?

“Víš, on je fakt hrozně hezkej. A mám ho ráda. A on má rád mě. Občas si zajdeme někde na randíčko, a ikdyž si nemáme moc co říct, máme málo věcí společných a spoustu věcí mi vyčítá, tak už jsem se s tím naučila pracovat. Když se trochu změním, určitě mu ty věci na mě přestanou vadit. Musím pracovat hlavně na sobě! Pak ten vztah bude dobrý. A určitě se zlepší.”

Pokud ti moc nejde čtení mezi řádky, trochu ti pomůžu. Co v tom vidím? Vidím v tom holku (nebo ženu), která je z tohoto vztahu DVOU lidí jediná, která chce dělat změny. Jediná, která se umenšuje, ponižuje a přijímá něco, co se jí nelíbí. Než se na ní ale naštveš, nebo ti jí začne být líto, nadechni se. Není nutné hned začít kritizovat sebe sama. Jen si společně uvědomme, že k tomuto chování jí něco vedlo.

- Výchova,

- prostředí, ve kterém vyrůstala,

- neustálá potřeba si lásku zasloužit.

Pak si toto schéma odnáší z dětství do dospělosti a do partnerských vztahů. A partner pak v tomto příběhu vlastně NENÍ jejím nepřítelem, je spouštěčem, zrcadlem. Ukazuje jí, která místa v ní nejsou zdravá. Skrz bolestné lekce jí dává signály, že je potřeba něco změnit.

Možná je na čase posílit tu holku, která se umenšuje a přijímá to, co ji vadí. Možná je potřeba, aby se přestala snažit získávat jeho lásku a vytvořila tak prostor (možná prázdno), i pro JEHO vlastní uvědomění. Někdy zpomalit a ukončit všechny své pokusy (které stejně vycházejí z ega a z tlaku = nejsou přirozené a v souladu s tebou) je léčivé rozhodnutí a přinese mnoho odpovědí. A troufám si říct, že to slovíčko “někdy” je tam zbytečně navíc. Vždycky je to léčivé rozhodnutí!

- JAK ODEJÍT? Skrz uvědomění toho, kdo jsi byla PŘED ním, kým jsi NYNÍ a kým bys chtěla BÝT. Skrz uvědomění, co ti v tobě partner ukazuje za neuzdravená místa. Skrz přijetí toho, že jsi bolavá a bezradná. Skrz přijetí všech možných nejhorších scénářů. Skrz smíření, že věci se dějí a nemusíš je mít vždy pod kontrolou.

- PROČ ODEJÍT? Neodcházej dříve, dokud nepochopíš svou lekci vztahu (nebo dary vztahu, ač bolestné). Poté si na otázku PROČ možná odpověz jednoduše - pro můj osobní posun.

Situace 2: BOJÍM SE OPUSTIT PRÁCI

Odejít z místa, kde se nerealizuješ, kde to není “tvé”, kde ti vadí už jenom zvuk tikajících hodin na zdi…může být těžké. A okolí tomu moc nepřidává svými bezhlavými poznámkami: "Ježiši, tak dělej něco! Stejně to tam nesnášíš! Změň to! Práci si najdeš raz dva!"

Prr, prrr, hold your horses! Poslouchat kámoše je super věc (jsou výbornou sociální oporou ve fázi nestability), ale jejich rady vycházejí z jejich vlastních životních zkušeností, z jejich typu osobnosti, z jejich individuality. Ikdyby měli pravdu, a vše, co ti tvrdí dávalo naprostý smysl, neposlouchej je. Ne proto, že bys je neměla ráda nebo si jejich rad nevážila. Jednoduše proto, že ty jsi naprosto JEDINEČNÁ osobnost. A to (bohužel) neznamená hned to nejkrásnější. Vesměs to taky znamená, že máš jedinečná traumata, jedinečné strachy, bolesti, obavy, horší zázemí, možná nemáš partnera, jsi na vše sama, pocit nestability tě děsí a může způsobit ještě horší psychické ladění.

A třeba taky ne - třeba jsi silná, zázemí máš kvalitní a jsi schopná skočit do vody a naučit se plavat bez podání ruky. To je samozřejmě ten hezčí scénář. Ale tak jako v situaci 1 s partnerem - někdy je potřeba před rozhodnutím zpomalit. Nenechat se tolik lámat svou myslí. Mysl umí vymyslet dokonalé scénáře (dost často ty nejhorší), dokáže však taky pomoci a poradit, je velmi šikovná v analýze a logice. Jak už jsme si zmínili - mysl nás chce chránit a udržet naživu. Jenže…

Udržet naživu hned nutně neznamená udržet nás šťastné. Pak celý život jedeme na autopilota, jsme s partnery, kteří nám nesedí, děláme práci jen pro obživu a život…ten tak nějak utíká. Nevadí. Netrestej se za to, že to tak teď třeba je. Důležité je, že nad tím přemýšlíš! Že se pomalu a jistě “cítíš” a vnímáš a uvědomuješ si, že tohle ti nestačí, že tohle je možná jen tvé osobní trauma response. Než se vrhneš do opouštění své práce, opět se na chvíli zastav. Třeba jen na pár dní. Dovol si v práci udělat jen to nejnutnější a po pracovní době na ni nemyslet. 

- Nemyslet na to, že ji nesnášíš.

- Nemyslet na to, co bude dál.

- Nemyslet na to, že tohle prostě musíš dělat.

- Zkus zpomalit. Zajít na procházku. Jít do parku. Dýchat. Zavolat kámošce.

A přijmout (opět) ten nejhorší scénář. Že se možná nic nezmění. Protože paradoxně… toto přijetí v tobě otevře prostor naprostého klidu. V tuto chvíli přestáváš bojovat. A utváříš tím v sobě krásnou klidnou louku plnou květin. A v tomto stavu smíření a zklidnění začnou KONEČNĚ přicházet odpovědi. Najednou se nezačneš rozhodovat impulzivně. Možná ti tvá práce začne dokonce “vadit míň”. Možná se ti ozve kamarádka s fajn nabídkou. Projdeš si ji. Třeba i pošleš CV. Ale tentokrát už bez tlaku. Bez potřeby útěku.

Protože pochopíš, že tvá mysl tě celou dobu jen TLAČILA do pocitu “Uteč! Tohle není pro tebe! Změň to! Dělej něco!”. Najednou se staneš klidným vánkem, který si jen tak poletuje a rozhoduje se z pozice klidu. 

Víš - tohle všechno znamená jediné. Neseš v sobě určitý podvědomý program, který tě nutí dělat tato rozhodnutí. Setrvávat někde, kde ti není dobře. Ať už je to ve vztahu nebo v práci. Pak je velmi výborným řešením tento program postupně hledat - a až se najde - pochopit jej a propustit. Už ho přece dále nechceš nosit.

Proto jestli na tebe dnes můžu mít jen jednu malou prosbu…pokud v sobě teď něco řešíš, a možná tě z toho už bolí hlava nebo tlačí na hrudi, zhluboka se nadechni. Vážně. Hned teď. A v duchu (nebo nahlas) řekni sama sobě:

“Každá situace mi něco dává. I ta těžká. Vím, že jsou kolem mě lidé, kteří mi vždy pomohou. Vím, že se má situace vyřeší, i když ještě nevidím konec. Jsem tady a teď a jsem tady v bezpečí.”

Děkuji za přečtení. Jsi skvělá! A teď už nahoď úsměv a neber ten život tolik vážně :)

---

Byl pro tebe tento článek důležitý? Našla ses v něm a chceš chaos v sobě probrat? Víš, kde mě najdeš. Stačí napsat.

Ivča